Vítej na návštěvě u Peluňků

Tak něco o nás.

Žila byla taková normální rodinka, s pěti klučiny a dvěma děvčátky, tatínek a maminka. Ano, maminka je na vozíku, což ovšem nikterak nebrání plnohodnotnému rodinnému životu.

 Naše děti se jmenují Jenda, Béďa, Ondra, Přemek, Eliška, Štěpánka a Patrik. Žili jsme v Praze v paneláku v bytě 2+1. Dům byl zvláštního určení. To znamená, že tam žili samí tělesně postižení lidé. Byty byly upravené tak aby se tam člověk s vozíkem mohl bez jakýchkoliv větších problémů pohybovat. Ale jak jste si mohli zjistit, náš byteček nám byl velice, ale velice malý. Co s tím? Větších bytů pro postižené je nedostatek. A kdo by také čekal, že rodiny s tělesným postižením některého z rodičů by mohly býti větší. A tak kam s námi tak, abychom se nemačkali, a já dětem a muži nepřejížděla nožičky svými koly od vozíku? Ještě že máme vymoženost jako je INTERNET. Koukli jsme se na baráčky - a ejhle, jeden krásný jsme našli. A tak jsme se rozhodli, že se odstěhujeme. Bylo to v roce 2006, dva dny před Štědrým večerem. Odstěhovali jsme se z hlavního města Prahy do malé obce na severu Moravy. Tak nám začíná nová éra života. Spousta budování a předělávání a mnoho dalších šťastných dnů.

Důvodů pro vznik této webové stránky je několik. Většinu z nás jste mohli v minulosti vidět v různých dokumentech České televize jako aktéry „zajímavých“ příběhů. Uvědomujeme si, že jako rodina jsme pro okolí zajímaví, exotičtí. Matka na vozíku vychovává pět dětí, ze kterých porodila jen dvě (obě zdravé), jedno z pěti dětí je těžce postižené – z dětského domova, v pěstounské péči, … A tak není divu, že tu je reálný zájem o naši další medializaci ze strany některých dokumentaristů.

 Problémem medializace rodiny je to, že vůdčí myšlenku dokumentu určují jeho tvůrci (režisér a jeho tým), zatímco aktéři vystavují své soukromí široké veřejnosti, čili aktéři jsou ti, kdo jdou s kůží na trh a odhalují své soukromí způsobem, o kterém nerozhodují. A tak se může stát (a stalo se), že výsledný dokument zkreslí skutečnost, stává se jakousi selankou. Pak se nejbližší příbuzní, sousedé či kolegové aktérů diví, jak mohli o sobě něco takového nechat točit.

 Rozšířeným mýtem je to, že pokud se někdo objeví v delším dokumentu, dostane za to slušně zaplaceno. Omyl, mzda za odkrytí soukromí je tak nízká, že ani nestojí za řeč.

 Proto jsme se rozhodli pro tuto formu veřejné prezentace. Sami rozhodujeme o tom, co zveřejníme, a co si naopak necháme pro sebe. Vy, naši návštěvníci, nám můžete psát (v odkazu „kontakt“ je naše e-mailová adresa), můžete přímo reagovat v komentářích, můžete se zeptat na cokoliv, a my se rozhodneme, jestli odpovíme veřejně, nebo soukromým e-mailem. Zkrátka tuto mediální prezentaci režírujeme my, ovšem s vaší pomocí.